† 15. 04. 2009 | kód autora:
VkM
Originální vajíčka na Velikonoce nesmějí chybět. Tento obrázek je toho příkladem.
Letošní Velikonoce proběhly v klidu, míru a dokonce i rodinné pohodě. Zadeček se udržel celý, hlavička nebolela - dokonce nebolela ani ze soboty -
† 15. 04. 2009 | kód autora:
VkM
Tak se mi to podařilo. Přišla jsem o hlas. A to doslova. Aleš odešel k ránu, když táta přišel domů, protože řekl, že chrápal tak, jako kdyby vrtulníku docházel benzín a že to nešlo. Dopoledne k nám přišel na kafe Karel. Pak jsem si dali k obědu samotný kuře a razili jsme domů. Tam jsem se taky zdrželi jen chvilku a vyrazili na zahradu. Byla docela nuda. Sluníčko pařilo, jak blázen, takže jsem ani neměla chuť se opalovat, nechápu, jak jsem mohla vydržet v Egyptě.
Naopak večer to byla dobrá akce. Vyrazila jsem s Kubou na pivo. Nejprve jsme šli do vinárny. Tam jsme potkali Karla. Ve vinárně jsem si dali jedno a táhli na Zahrádku, protože tam byla nuda a asi padesát lidí a z toho jsme byli dvě holky. Já a obsluha. Kuba to komentoval slovy, že se v neděli sešli gayové.
Na Zahrádce se nás nakonec sešlo pět lidí, ale byla taková sranda, že jsem se nemohla ani smát, už kvůli tomu hlasu. Fakt zní strašně divně.
Doma jsem Kubovi půjčila mikinu, aby nešel domů v tričku a v jedenáct jsem ještě čuměla s mámou na film, u kterého bulela, jak želva.
† 15. 04. 2009 | kód autora:
VkM
Tohle byl opravdu povedený víkend. Tedy až na tu práci. Musela jsem vstávat už v pět hodin, abych stihla Michala, který si měl pro mě přijet.
V práci mě to úplně nejvíc sralo. Bylo deset hodin a já už chtěla jít domu. Nikdy bych nevěřila, jaká je práce s těma ubrouskama pro ty malé děti. Dávali jsme je do vaničky, tu pak zavíčkovali a v poslední řadě přetáhli nějakým papírem. Zavíčkovat to, to byl horor. A Michal žárlil na vedoucího .... Už jenom kvůli tomu, že jsem od něj dostala na tvář pusu za čokoládové vajíčko. Nechápu ....
S tátou jsem se chystali na procházku do ........... a do hospody. Alešovi volal, že už jsem doma, ať přijde. Přišel a přišel i Karel. Kluk, který bude u táty bydlet.
Vydali jsem se do .........! Tam jsme hned zamířili do Marýny a chlapi se posilnili pivy, my si dali poháry, potkali jsme tam i Karla, tak si sedli k nám .... Byla sranda. Vedle nás seděl chlap, kterýmu, z nás, cukaly koutky. Hlášky tam padaly jedna za druhou. Hlavně brácha perlil.
Po hodině jsme se zvedli a zamířili o padesát metrů dál, do druhé hospody. Tam se to rozjíždělo ve velkém. Panákovali jsme a mě už za chvilku bylo blbě. Až na bráchy, byl každém nalitej. Ta akce neměla chybu.
Cestou zpátky jsem šla vpředu s Alešem. Už ani nevím, jak jsme se dostali k tématu rybičky. Pak jsme se bavili o politice, ekonomice a zemědělství Iráku. Domů jsme došli dříve než bráchové s tátou a Karlem. Tak jsme začali dělat kuře. Asi v devět hodin. Ostatní přišli asi za půl hodiny. Prý se táta dorozumíval, píšťalkou, s kachnou.
Víte proč bychom nemohli žít v Austrálii? Protože by nás hned něco sežralo. Tam jsou samí krokodýli a anakundy.
Šla jsem jim otevřít. Do druhého patra jsme jít pěšky po schodech nemohli, protože by to nikdo nezvládl, a tak jsme jeli výtahem. Čudlík mačkal Karel. Dojeli jsme do patra, a já otvírala dveře. Divila jsem se, že mi tam žádný klíč nepasuje. Až asi po deseti minutách jsme zjistili, že Karel zmáčkl špatný čudlík a vyjeli jsme někam úplně jinam ..
Pak se doma posilnili ještě vodkou, táta se převlíkl a vyrazili do K2 kalit. My s Alešem dodělali kuře, bráchové si šli lehnout a my ještě dokoukávali film. Ve dvanáct jsme to šli zakempit taky.
† 15. 04. 2009 | kód autora:
VkM
Promítám si zpátky to, co se dělo v pátek a neubráním se úsměvu. Tolik perel, co padlo za tento den, jsem snad neslyšela, co je rok dlouhý.
Začalo to až u táty.
Ráno jsem se odhodlala vylézt s postele a dojít do práce. Tam jsem pracovala s rodinným přítelem Davidem. Docela jsme probírali to, co se o nás rozhlašuje. Že jsme spolu čtrnáct dní chodili. Což je ta největší blbost, co si to naše městě – drbárna – mohlo vymyslet. Ale co, však to určitě není jediná blbost.
Myslela jsem, že v práci vydržím déle, ale kdepak. V půl jedné už jsem byla doma. Díky Davidovi, který mě hodil domů na kole. Vlastně jsem vůbec neměla bobky, když mě vezl na štangli přes silnici, kde jezdilo nejvíce nákladních aut.
Doma jsem si chvíli odpočinula a vyrazila do zverimexu pro podestýlku pro hlodavce. Bohužel, to, co jsem chtěla neměli, prý to nikdo nekupuje (a co já?). Nabídla mi nějaké dřevěné válečky, a tak jsem přikývla. To jsem ještě nevěděla, co na mě ta babizna vytáhne...
Domů jsme se vláčela s pytlem, který měl snad sto kilo. A i když je to ze zverimexu kousek, stejně se to pěkně proneslo ....
Pak si pro nás přišel táta. Už bylo na něm vidět, že má dobrou náladu. Ještě, že tak ...
I myš jsem si k němu mohla přitáhnout ... :o)
U něho jsem se zdržela krátkou dobu, protože přišla "mamka".
Aby bylo jasno, mám mamky dvě. Jednu svojí a druhou mi nahrazuje u táty Aleš. Dobrej řízek.
S ním a ještě s tátou jsme vyrazili do Penny. A cestou začaly padat ty parádní perly.
"Tati, máš kapesník? Může být i papírový."
"Ne, mám jenom hadrovej. Snad šestsetkrát až sedmsetkrát posmrkanej a jednou jsem si s ním i vytřel prdel."
Kvůli Alešovi jsme šli ještě do haly, kde se hraje badminton a táta zahlásil, když jsme vycházeli: "Ty jo, tady jsem ještě nebyl. To bychom si mohli někdy jít zahrát pinčes ne?"
V Penny si táta koupil nějaké potřeby na chytání ryb a koupil nám kinder-vajíčka.
Prej:
"Můžu si ho rozbalit už teď?"
"Ne, rozbalíš si ho až v pondělí pod stromečkem."
A my s Alešem byli mrtví.
Malou ostudu mi tam v tom Penny dělali. Dali jsme nákup na ten pás u pokladny a jako poslední byly ty vajíčka. Táta s Alešem vzali do ruky ty píčusy, co se s nimi oddělují nákupy a dělali, že mlátí do těch čokoládových vajec. Komentovali to slovy: "Uděláme si tu vajíčkovou omeletu."
Cestou jsem se stavili na Franťáku. Nikdo tam nemohl uvěřit, že jsem tátová dcera. Prej tak něco pěkného on nemohl zplodit. (*výtlem*).
U táty nám "mamka" vařila. Dělala řízky a s tátou chlastali. Aleš na bráchu: "Musíš to tam dávat opatrně, nebo se zvedne vaječná vlna a budeme nahození."
Lehnout jsem si šla brzo, jelikož jsem musela vstávat do práce.
† 15. 04. 2009 | kód autora:
VkM
Hlavně jsem nečekala, že to bude tak rychlé. Čekala jsem, že se zapisovat budeme až po prázdninách. A ono houby. Hned nám to prdli v úterý. Tak jsem se zapsala na ty tři předměty. A jako odškodní za včerejšek, mě Michal svezl v šest hodin do práce.
Ještě si říkám, že si budíka nastavím na 5:45, budu to krásně stíhat. Ale pak mi to nedalo a raději jsem si budík nastavila na 5:30, udělala jsem dobře. Ve čtyřicet pět mi píše Michal, že už stojí před barákem. Super. Já po bytě běhala jen v kalhotkách (*nechtějte mě vidět*) a sháněla si ještě věci, které bych si s sebou do práce vzala. Nějak jsem však zapomněla na svačinu s pitím, hlavně, že jsem do auta běžela ještě s chlebem v ruce.
Polepovala jsem Red Bully s Plameňákem, ale nikdo mu neřekne jinak, než Pták. Mě se to ale nelíbilo, tak jsem ho oslovovala Pipčo.
Myslím si, že bychom, jako my lidé, měli začít chránit všechny: pipky, pipinky, pipčáky, pipčátka a pipiňátka, a další a další ptáky ... (*výtlem*)
I pro výplatu jsem si byla, která mě mile překvapila a zlepšila hned náladu. Domů jsem razila pěškobusem, ale kupodivu ... nohy mě nebolely. Jen bylo nesnesitelné vedro.
Z práce jsem vyrazila asi v půl třetí, abych stihla "čaj o čtvrté."
I v kartách jsem vyhrála o nějakou tu stovku, což bylo snad podruhé za celou dobu, co to hrajeme. (*výtlem*)
A volal mi Chosé, jestli nepůjdu na brusle. Musela jsem to odpískat, už kvůli tomu, že jsem si musela uklízet pokoj a hlavně, byla jsem docela dost utahaná. Zítra razím opět do práce na celý den, takže .... Asi umřu :D (*konečně*)
S Chosém jsme si pak asi půl hodiny telefonovali. Byl zrovna v krámu, takže jsem si vyslechla, jak hrozně ho to tam nebaví, že by s tím nejraději seknul a podobně. Ani se mu nedivím. Taky bych nechtěla .....
Myslela jsem si, že když jsem po té výplatě, mohla bych v pátek po práci, navštívit místní diskotéku. Ale já jdu v sobotu už od šesti! A kalit až do rána, nespát a jít potom do práce, se mi tedy dvakrát moc nechce. Uvidím, možná se tam přece jen v pátek na chvilku ukážu, aby ze mě pár lidí mělo radost. (pan V.)
† 15. 04. 2009 | kód autora:
VkM
Poslední den ve škole. Paráda. A nic moc se toho nedělo. Jen jsem dostala kouli ze zemáku :D Ale mě přece nějaké Rusko, SSSR apod. nemusí vůbec zajímat! Takže jsem si s tím hlavu nějak nelámala. Dějí se i horší věci.
Něco málo nám z hodin odpadlo, takže jsem měli do půl druhé. Chtěla jsem jít do práce, ale slíbila jsem sousedce, že vezmu ven psa. Jak já jsem hodná! A taky ... se mi podařilo přečíst Příběh vraha, kterého jsem začala dneska ráno číst ...
† 15. 04. 2009 | kód autora:
VkM
Jdu z práce. Ve čtvrt na osm, unavená, nohy mě bolí, doufám, že by mě mohl někdo hodit domů. Michala to nenapadlo, a tak jsem hezky, slušně, ťapkala domů.
Přibrzdilo auto. "Ahoj, můžeš mi prosím říci, jak se dostanu na nádraží?" Řidič byl pěkný. Černovlasý s dokonalými brýlemi. Typovala bych ho na nějakého muzikanta :D Nebo módního návrháře. "To je hrozně těžký takhle vysvětlit, ale jestli mě na nádraží hodíš, tak ti řeknu cestu." "Tak si naskoč."
Super, takže jsem se svezla. Škoda, že měl přítelkyni :D. Ale dobře jsme si pokecali. Byl to největší zážitek z tohoto dne. Když tedy nepočítám to, že jsem měla od jedenácti, jelikož jsme šli do kina na dokument o Indonésii a v kině byla děsná nuda. Do toho se mi podařilo nějak šikovně vypnout mobil tak, že jsem si nepamatovala pin :D
A v práci jsem byla od jedné. Dělaly se čaje.
A taky se mi zdál sen. O bývalém spolužákovi, kterého jsme měli za třídního učitele. Další kravina :D
Ale dnešní den byl super, beru ho, jako začátek prázdnin :)
† 15. 04. 2009 | kód autora:
VkM
Žurnalistika. To je ten obor, který mě láká. Proč jít na vyšší ekonomickou? Stejně by mě to nebavilo. Jen ta matika je všude. Ale, copak mi v životě k něčemu bude? Copak budu psát knížky o matice? Člověk nikdy neví, co se může stát. Ale já? Knížky o matice psát rozhodně nebudu! A v televizi přece taky nebudu říkat: "Dneska v jenom nejmenovaném podniku, vyhrál částku milion pět set padesát tisíc korun, to celé na druhou, lomeno ypsilon, z toho logaritmus čísla šest v závorce, dvakrát an, plus jedna, mínus an, člověk, který v životě nesázel." To je blbost! Kdybych náhodou někde támhle, nedej bože, skončila za pultem u salámů, taky těm lidem nebudu říkat: "Ááá, deset deka vlašského salámu, a chcete to na třetí a z toho udělat ještě odmocninu?"
Koukala jsem na nástěnku. Do té doby, než jsem k ní zamířila, jsem byla pevně rozhodnutá, pro své tři volitelné předměty. Fiktivní firma, španělština a konverzace angličtiny. Když se koukám na to zpětně, byla to blbost. Alespoň v té fiktivní firmě jsem se spletla. Ta by byla dobrá, kdybych chtěla dělat v nějaké opravdové, cože nechci! V té španělštině jsem se ještě rozhodovala. Můj sen? Bydlet ve Španělsku, nejlépe s nějakým černochem, mít děti, velkou zahradu a vilu, s výhledem na moře, velkého psa ... Jak já jsem naivní! Stejně si ale myslím, že bych tři jazyky nedávala. Takže mi vlastně zbyla jen ta konverzace. Ale co místo těch dvou předmětů?
Nakonec jsem se rozhodla pro seminář z literatury a pro písemný seminář. Pokud si chci splnit sen a jednou jít na žurnalistiku, do třeťáku jsou tyto předměty, pro mě, jak dělané! A tak jsem neodolala. Jsem naplno rozhodnutá, takže mi teď zbývá, abych se, po velikonočních prázdninách, zapsala.
Ha, velikonoční prázdniny. To mi připomíná, že jsou vlastně už v pondělí Velikonoce. Bože, jak to rychle uteče. Člověk se na to těší celý rok, a než se naděje, může se na ně těšit opět. Pamatuji si, že když jsem byla malá, barvila jsem s mamkou vajíčka v kuchyni a při tom zpívala vánoční koledy. Velikonoce jsem měla vždycky ráda, do té doby, než jsme se přestěhovali do města a já tím ztratila přátele, svoje vlastní já, tátu, slečnu Betku, přírodu a mnoho dalších věcí. Ještě, že existují vzpomínky.
Vajíčka už nebarvíme, hodovačky nepleteme, ale kupujeme, nechodíme po sousedech, nýbrž po lidech, kteří jsou totální hovada, nesoutěžíme v tom, kdo si vyhodoval více vajíček a čokolád ...
Ve škole, až na A z ekonomiky a testu z účetnictví, který jsem totálně podělala, ale hlavní věc je ta, že jsem si půjčila od Pavla kalkulačku, i když jsem jí vůbec nevyužila, byla nuda. Snad jen za zmínku stojí oběd, při němž jsem se tak přejedla, že jsem myslela, že se při PEKu pozvracím na klávesnici, a knihovna, do které jsem zamířila, i přes to, že jsem ztracenou kartičku, nenašla. Alespoň jsem si mohla půjčit knížky, které jsem si tam vybrala už minulou návštěvu a jejich názvy si napsala do mobilu, abych náhodou nezapomněla, což se mi stává opravdu často.
Zdeněk Svěrák - Kolja
Zdeněk Svěrák - Tmavomodrý svět
Patrick Süskind - Parfém: příběh vraha
Miloslav Šimek, Jiří Grossmann - Povídky aneb Nechci slevu zadarmo!
Stephen King - Řbitov zvířátek
Stephen King - Čtyři po půlnoci
† 15. 04. 2009 | kód autora:
VkM
Nakonec to každý odpískal. Tedy ... vlastně my jsme nebyli dohodlí (*výtlem*), ale, když jsme je potkali, říkali, že na nádraží v sedm přijdou. Přišla jsem tam jen já, blondýnka, L., N. a David. Musela jsem jít ještě do Penny, koupit něco k televizi... Jelo nám to v půl, takže jsme tam dřepěli na lavičkách a obvolávali lidi, aby s námi jeli k N. Stejně nikdo nepřišel, takže jsme šli do vlaku sami. Bez jízdenky. Koupili jsme si jí na místě a vyšlo nás to pěkně draho! Bože, to byl ale šulín, ten, co nám jízdenky prodával. A ještě práskal vztekle dveřmi!!! To úplně nesnáším. Nesnáším, když někdo fláká s dveřma, když mají kliku! Grrr!!! Přijeli jsme na místo. David šel domů a my holky jsme měly dámskou jízdu :-) Udělaly jsme si popcorn, nasypaly brambůrky atd atd. Dřeply jsme si do obýváku, povídaly si ... Drbaly jsme lidi, co jsou zazobaní, jak prasata, ale neumí si ničeho vážit. Viz slečna X. Namyšlená bárbína, kterou v patnácti pustili za volant. Kdyby alespoň nebyla tak hnusně namyšlená. Šílené.
V deset hodin jsme si udělaly diskotéku (*výtlem*) Asi se stanu DJSKOU KUNDOU! :D Vybírala jsem tam těm svým nánám nějakou pořádnou muziku, všichni jsem se skvěle bavily, řvaly tam na celý barák ... I alkohol k tomu přispěl :) Měli jsme frisco, vodku, shocky, curacao, pomeranč. džus, šampus ... Cha ... Bylo to velké. Až do dvanácti jsme řádily, jak smyslů zbavené.
Ve dvanáct nám dávali film. U toho jsme se taky šíleně natlemily. Prostě parodie jsou nejlepší. Film skončil asi v půl druhé. Byly jsme ochrápané, ale noc je vždy přece tááááák dlouhá. Opět jsme šly řádit, ale vydrželo nám to jen krátce. Pak jsem to šla zakempnout do křesla, kde jsem usnula. Ve druhém spala L. a blondýnka spala na gauči. V půl třetí jsme se přece jen zvedly a vyrazily do postele. Já spala v posteli s L., blondýnka s N. Takovej grupáč (*výtlem*)
Ráno mě probudilo sluníčko, který nám svítilo do oken. Ale bylo to úžasný probuzení. L. ještě spala, a tak, abych jí nevzbudila, jsem si vlezla k holkám do pelechu, které už byly vzhůru a čuměly jsme na televizi. V půl desáté nám David přinesl pečivo a u něj jsme se dohodly, že pojedeme vlakem v deset dvě. Samozřejmě, že nám to ujelo. Já nechápu, jak můžou mít holky vždycky tolik času! Ujelo nám to přímo před nosem a další nám jel až za dvě hodiny. L. volala tátovi, aby nám sehnal, kdy nám jede autobus. Ten jel za dvacet minut, ale my krávy, nenašly zastávku, z které to jedem, protože na internetu byla vypsaná jen ta prdel. To je tak strašně vtipné! Došli jsme zpátky k N. a koukali na fešáka Obamu a potom na nějaký debilní film. Nekoukala jsem, jak se jmenoval, ale hláška typu: "Vidíš tu značku? Je neviditelná," mě opravdu dostala.
Od N. jsme vyšli raději dříve, aby nám to opět neujelo. Stihli jsme to. N. s Davidem nás opustili na nádraží a my s L. a blondýnkou vyrazily směr domů.
Okamžitě, hned, jak jsem přišla, jsem se složila do postele a spala. A večer se vůbec nic nedělo. Už chci prázdniny! Nejlépe velké!
Mladému spisovateli se narodil syn. Přítel mu blahopřeje: "To ti tedy gratuluji! Tvoje první dílo, které má hlavu a patu!"
† 15. 04. 2009 | kód autora:
VkM
Bolí mě nohy, ale žiju. Dopadlo to tak, jak to dopadlo. Ani jsem nic jiného neočekávala. Tenhle rok stál za prde, řekl by někdo, kdo by cestou na Okoř neměl alkohol, ale mně? Mně se to líbilo. Fakt, že jo. Ve čtvrt jsem vypadla z baráku, abych to na nádraží stíhala. Chvíli jsem tam čekala na zbytek, a pak jsme se vypravili k vlaku. Tam už to bylo o něco horší. Opravdu jsme se tam namačkali z posledního, ale vešli jsme se. Naštěstí. V tý prdeli světa jsme nabrali Chosého a šlo se. Ten kopec mi dal opravdu zabrat, ale nějak tak se to podařilo a já jsem to ve zdraví přežila. Bylo ale nesnesitelné vedro. Celou dobu jsme šli v tílkách, tričkách a podlili se, kdy už tam budeme. Ještě, že jsme s sebou neměli žádnej chlast. Jinak by do cíle nedošel nikdo. Když jsme dorazili na místo, chvíli jsme poseděli, došli se vyvenčit, sežrali pár klobás a šlo se zpátky. Šla jsem s Chosém napřed, protože potřeboval otevřít krám. Na konci údolí jsme čekala na zbytek a on už to došel sám. Jinak ... při zpáteční cestě jsme si málo zašli :D Místo, abychom šli do té naší prdele světa, tak jsme šli směr Kladno. Pak se nám nechtělo se vracet, tak jsme to vzali nějakým lesem, pořád do kopce. A nahoře nás čekalo pole. Všude jenom zelený. Ale bylo to pěkný. :D Takže jsme šli přes pole a nějak jsme dorazili tam, kam jsme potřebovali. V hospodě jsme si dali pivo a čekali na vlak. Večer pojedu ke kámošce do Nerátek, takže to bude velká kalba. U ní doma, ještě s další hromadou lidí z bývalé třídy. Už se těším.
Copyright © 2008-2010
Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.
